Síla pohledu

Hlavní funkcí lidského oka je sloužit jako zrakový orgán. Oči jsou však také důležitou součástí neverbální komunikace mezi lidmi. Zobrazují se v nich duševní stavy, city, emoce, postoje, nálada i fyzická nebo psychická únava. Vystihuje to dávné lidové rčení: „Oko do duše okno“. Proto můžeme mít v očích např. výraz, který označujeme jako mrazivý, studený, teplý, žhavý, tázavý, káravý, prosebný, neúprosný nebo odmítavý. Z očí můžeme vyčíst spokojenost, nespokojenost, souhlas, vzdor, lásku, nenávist, bojovnost, odhodlanost i odevzdanost, panovačnost a další postoje i nálady. U některých osob jako by z očí vyzařovalo jakési erotické pole. Lidově se tomu říká: „Kouká jim to z očí“.

Pohled, který na nás někdo upře, může být vnímán také i jinak nežli smysly. Takovým zvláštním úkazem je pocit, že jsme pozorováni, a přitom dotyčného jedince nemáme před očima a nevidíme jej, ani jej jinak nevnímáme. Někdy dokonce ani nemáme potuchy o tom, že existuje. Pohledem je zřejmě přenášen určitý neznámý energetický tok generovaný člověkem, který zmíněnou reakci spouští. Takovouto sílou pohledu se bude zabývat předkládaný následující text.

Poprvé jsem se s tímto úkazem setkal jako student gymnázia.

Na některé své učitele z dob svého školského studia člověk nikdy nezapomíná. Ať již pro jejich vědomosti, výborný pedagogický přístup, sympatickou osobnost nebo pro události, které se v jejich přítomnosti odehrály. Takovou osobou byla i naše učitelka němčiny, na kterou vzpomínám v souvislosti s poznáním, jakou sílu může mít pohled člověka.

V době německé okupace měli jsme v našem školním rozvrhu, kromě jiných předmětů vyučovaných v němčině, také hodiny německé literatury a německé konverzace. Měla nás přitom na starosti, tlupu polozkrocených darebů ještě stále v pubertálním věku, poměrně mladá profesorka. Byla snad jen o nějakých 10 roků starší, nežli jsme byli my, její žáci. Mezi sebou jsme jí proto říkali podle jejího křestního jména, Maruška. Při vyučování často sedávala na okraji katedry s nohama přeloženýma křížem přes sebe. Živě si vzpomínám na vyučovací hodinu, kdy jsme četli báseň J.W. Goetha „Erlkönig“ (Král duchů), začínající verši: Wer reitet so spät durch Nacht und Wind? Er ist der Vater mit seinem Kind. Er hat den Knaben wohl in dem Arm ... (Kdo jede tak pozdě v noci ve větru? Je to otec se svým dítětem. Drží chlapce v náručí ...)

Poněvadž na sobě občas ucítila pohledy některých duchem nepřítomných žáků, jimiž přejížděli s obdivem po oblých křivkách jejího těla, překvapeně zvedla hlavu od své knihy se slovy: „Co se vám nezdá?“ Všichni se vrátili do reality a sklonili se nad svými texty.

O přestávce po hodině však pochmurnost této básně podstatně nenarušila naši náladu. Bavili jsme se, jako obvykle, o barvě jejích kalhotek. Většinou jsme se shodli na tom, že nejčastěji bývají růžové. Pouze jedinci s největší fantazií tvrdili, že někdy žádné nemívá. Uvědomili jsme si, že asi máme ve svém pohledu nějakou sílu, která ji dokázala vyrušit ze soustředění na práci.

Při četbě z knížky „Bergkristall“ od Alberta Stiftera se vždy někteří spolužáci tajně věnovali čtení detektivních příběhů o Sherlocku Holmesovi nebo Tomu Sharkovi v sešitovém vydání, samozřejmě v češtině. Měli je položeny vedle německé knížky nebo pod lavicí. Když si toho Maruška všimla a na dotyčného se podívala, ten obvykle zvedl od své zajímavé četby hlavu a vyslechl její oblíbené rčení: „Das ist komisch meine Lieber, wie stellen sie es vor?“ (To je komické moji milí, jak si to představujete?). To nám potvrdilo naši domněnku, že přímý pohled na sobě zpravidla pocítíme.

Zjištěná skutečnost byla dalším tématem našich přestávkových diskusí. Abychom si svůj poznatek ověřili, dohodli jsme se, že provedeme pokus. Tentokrát však v opačném sledu, od nás směrem k profesorce. V hodinách německé konverzace jsme si vždy museli písemně připravit několik vět k zadanému tématu. Maruška během té doby seděla za katedrou, opravovala domácí úkoly nebo něco četla. Domluvili jsme se, že na znamení zakašláním všichni pozvedneme zrak od psaní a budeme se upřeně dívat na profesorku po dobu, nežli v duchu napočítáme do patnácti.

Ve správnou dobu spolužák s přízviskem Glad, ve třetí lavici u okna, lehce zakašlal a my jsme upřeli zrak na Marušku. Pozvedla skutečně oči od četby a překvapeně se podívala do tváří svých žáků, kteří však po několika okamžicích opět sklopili hlavy ke své práci. Když se to opakovalo potřetí, překvapeně zvolala: „Was ist denn los?“ (Copak se děje?). Sklopení zraku po čtvrt minutě jí bylo odpovědí. Nechápavě zavrtěla hlavou.

Podobně jsme to chtěli vyzkoušet i na profesorce dějepisu s pohledem na rašící chmýří pod jejím nosem. Pokus však selhal, protože do hodiny přišla oholená.

Pocity, které lidé udávají když je někdo pozoruje, bývají různé.

... Náhle pocítila něco jako svědění v oblasti svých zad. Zcela mimoděk si přejela rukou po hýždích a ohlédla se. Zpozorovala, že ze vzdálenosti několika metrů ji pozoruje nějaký muž ...
... Při chůzi po ulici jsem vzadu na své šíji měla náhle lehký pocit tlaku. Rozhlédla jsem se a zjistila, že na mne kyne rukou z protějšího chodníku sousedka ...
...Jestliže mne někdo pozoruje, mám pocit, že se mně hůř jde, začnu zakopávat a zhorší se mi stereotyp chůze. Jako bych byl lehce ztuhlý nebo jako bych kráčel proti odporu vody v mělčině ...
... Po sledování nočního televizního programu chodívám potichu ke svému loži kolem postele, na které spí hlubokým spánkem manželka. Dala mu přednost před televizním programem. Často jí zpod přikrývky vyčnívá část nohy. Ve chvíli, kdy se na obnaženou končetinu podívám, téměř vždy v ní dojde k záškubu, k malému pohybu v hlezenním, někdy i v kolením kloubu, aniž by se probudila ...
... Když jsem šel před několika dny se svou ženou z nákupu po ulici, pocítila manželka něco podobného, jako pocit svědění v zátylí. Když se rozhlédla, spatřila na protější straně ulice jednu známou databanku místních drbů, která se zájmem sledovala naše oblečení, účes manželky a zřejmě ji zajímal i obsah naší nákupní tašky ...

Naše přítelkyně, úřednice pracující na finančním úřadě, vyprávěla, jak pocítila pohled kolegy ze sousední kanceláře, který procházel kolem. Byla přitom k němu otočena zády a neviděla ho. Domnívala se nejprve, že má na svých hýždích nějaký drobný předmět a snažila se jej rukou setřít. Přítomná spolupracovnice jí však později vysvětlila, že její zadek, obtažený přiléhavými džínovými kalhotami, byl v tuto chvíli centrem pozornosti a zájmu právě procházejícího kolegy ze sousední kanceláře.

Schopnost pocítit, že jsme pozorováni, mají, jak se zdá, častěji ženy než muži. Jde o opatření přírody, sloužící mimo jiného k tomu, aby si tvor opačného pohlaví dotyčného jedince vůbec povšiml a navázal s ním eventuálně verbální kontakt. Po případném oboustranném zalíbení a sblížení by pak konečným dopadem mohlo být početí dalšího člověka.

Můžeme tedy tento jev označit za účelné opatření, sloužící k navázání známosti mezi jedinci opačného pohlaví, tím ke spáření a zachování lidského rodu. Cynici v tomto případě však mohou ironicky tvrdit, že to příroda trestá muže za nestoudné pohledy na ženu. Někdy je za to muži dokonce vyměřen trest rozsudkem, kterým je odsouzen až k doživotnímu manželství s dotyčnou ženou.

Z uvedených příkladů je zřejmé, že pocity osob, na které spočinul něčí pohled, se různí. Většinou jsou však mírné intenzity nebo jde o lehké narušení pohybového stereotypu. Jsou však i případy, kdy dotyčný nemá žádný konkrétní pocit, ale přesto získá pocit, že je pozorován.

O energii generované myšlením a provázející pohled člověka, který je impulsem vyvolávajícím nervové podráždění nespecifického charakteru, je možno pouze hypoteticky uvažovat. Prozatím je nám neznámá. Jejím působením by např. mohlo dojít k narušení aury, bioelektrického obalu těla, což by zpětnou vazbou vyvolalo uvedenou různotvárnou reakci. Existenci aury potvrzují výsledky vědeckých výzkumů a důkazy získané fotografickým materiálem (Kirlianovy fotografie). Energie v případě našeho probíraného problému by tedy měla mít schopnost ovlivnit i elektromagnetickou složku, která je auře přiznávaná a mohla by být postihnutelná i pomocí mechanických principů newtonovské fyziky.

Hypoteticky je možno uvažovat o analogii s typem transpersonálního přenosu vědomí a myšlenkových komplexů, kterým se zabývá psychologie posledních let. Při tzv. zážitku duální jednoty nastává pocit splývání s jinou osobou až do úplného spojení (Grof 1993). Avšak i zde spočívá výrazný rozdíl v tom, že námi sledovaný jev se odehrává pouze mimo rámec vědomí, někdy pouze jen krátkou chvíli a s mimovolní jednorázovou odezvou.

Může existovat dosud neznámá forma kvazienergie, jakýsi hybrid, umožňující nejen přímé myšlenkové kontakty, ale mající i schopnost interakce s aurou.

Jednou z vysvětlujících hypotéz je teorie neuronových oscilací. Ty jsou generované velkým množstvím dendritů oscilujících ve vzájemné souhře a sdružených s elektrickými poli mozku, aniž by spustily akční potenciály, šířící se neuronovými axony. Práce Singera a Graye se zakládaly na měření oscilací v jednotlivých neuronech při chirurgických zákrocích. Šlo o EEG záznamy zachycující kromě vln alfa, beta a theta také vlny gama o frekvenci 40 Hz u vazby vjemových charakteristik (Zohar 2003). Je možná aktivace iontových kanálů, generujících tyto oscilace určitým energetickým tokem, a tím spuštění elektrofyziologického děje.

Nabízí se nám také porovnání probíraného jevu s telepatií, u které pečlivý výzkum vyvrací téměř každou pochybnost o její hodnověrnosti (Grof 1993). Liší se však od telepatie několika způsoby: 1. Existuje jen na kratší vzdálenost, na dohled dotyčných osob, zatímco telepatie není prostorově omezená. 2. Jde o osamocený impuls bez myšlenkového obsahu, zatímco u telepatie jde o přenos myšlenky nebo kratšího děje, většinou s uvědoměním si konkrétní známé osoby. 3. Reakce na impuls pohledem je zcela mimovolná, je různotvará a o malé intenzitě, zatímco na telepatický prožitek často navazuje racionální jednání.

Získávání nových poznatků stále pokračuje a jeho tempo se zrychluje. Došlo k výrazným pokrokům v genovém inženýrství, připomeňme si významný vynález čipu, nanotechnologii, magnetickou rezonanci a řadu dalších.

Nejsou zatím zaznamenány poznatky o tom, že by se probíraný jev vyskytoval také u zvířat. Lze však předpokládat, že u některých druhů živočichů existuje. Tak by tomu třeba mohlo být u dravců, ptáků nebo plazů, kde by mohl být součástí stereotypu při jejich lovu. Může to být právě jejich pohled, který vyvolává u kořisti známý stav katalepsie, strnulosti, neschopnosti útěku nebo obrany. Anebo v opačném případě by to mohlo být opatření pro lovenou zvěř, aby pocítěním pohledu skrytého útočícího nepřítele, byla před ním varována. Nelze to samozřejmě očekávat u tvorů s málo vyvinutým zrakem.

Je třeba si položit otázku, proč příroda obdařila člověka schopností ucítit na sobě pohled druhé osoby, aniž by dotyčného jedince sám viděl nebo tušil jeho přítomnost. Je to zřejmě snaha o zachování života, ochrana před nečekaným zákeřným napadením nepřítelem ukrytým v záloze. Důležitý význam má i jako již zmíněné opatření pro zachování rodu.


zpět