Jak je to s odplatou za vykonané skutky

„Za jeden zlý skutek budeš třikrát potrestán.“ Uvedené rčení, tradující se z dob prastarých náboženských kultů, může být alegoricky znázorněno jako ukazující lidská ruka, na které pod nataženým ukazovákem jsou tři ohnuté prsty směřující zpět na ukazující osobu.

Princip homeostázy
Ve všech ekosystémech živé přírody existuje tzv. homeostáza, která je jednou z hlavních podmínek vyšších forem života. Je to proces neustálého obnovování dynamické funkční rovnováhy v přírodě. Upravuje výchylky z optimálního rovnovážného stavu způsobených nejrůznějšími vlivy. Používá k tomu různá opatření, mezi které patří války, epidemie, různé zásahy člověka, dopravní nehody a přírodní katastrofy, kterých jsme svědky i v současnosti. Jejím cílem je např. udržování přiměřeného počtu lidí na světě z hlediska současných existenčních a nutritivních možností, ale také možná i určitého nivó sociálně-společenského a morálního. Tak podle Platónovy moralistické koncepce ve 4. století před n.l. bylo zničení a zaplavení Atlantidy mořem odvetným zásahem proti mocnému království s vysokou kulturní a ideální politickou ústavou, když se stalo agresivním a imperialistickým. Podobně tomu mohlo být v případě obrovské příbojové vlny, která zničila krétskou kulturu v době, kdy se potopila Théra, v příbězích z knihy Genesis o Sodomě, Noemově potopě a v mnoha dalších, trestajících různá lidská provinění.

Určitou homeostatickou regulaci je možno také pozorovat při sociálně-společenském chování člověka i když podle některých názorů homeostáza v oblasti sociálních vztahů neexistuje. Ohlédneme-li se do pravěku lidstva, měl podle daných přírodních zákonů silnější jedinec pouze malé výhody, vyplývající z jeho vůdčího postavení v lidské smečce. Evolucí došlo ke vzniku osob nadmíru majetných, boháčů, v porovnání se současnou úrovní nejširších společenských vrstev. Vedlo to k vytváření nové úrovně regulace. Z tohoto aspektu je možno nahlížet na sociální nepokoje a na střídání ideologických systémům, probíhající až do nedávné minulosti, jako na kompenzační homeostatické působení.

Objektivně je homeostáza nejlépe prokázána u organismu živočichů a člověka, kdy biologické procesy narušované vnějšími, například klimatickými vlivy nebo vnitřními metabolickými faktory, jsou uváděny do původního stavu pomocí tzv. ústojného systému. Například vodní živočichové mají schopnost udržovat stálé iontové složení tělních tekutin, i když se mění složení vody jakožto životního prostředí. Rovněž u člověka udržuje ústojný systém stálou úroveň pH krve a tkání.

Homeostáza v morální oblasti
Jakou odplatu mohou lidé očekávat za své činy byl často diskutovaný problém. Jeho objektivní řešení nabízí princip homeostázy, jehož model lze aplikovat na všechny aktivity živého organizmu, i na psychickou a tedy také morální oblast.

Nejdříve je třeba uvést, že vše, co člověk učinil, jak se choval a snad i jak uvažoval, není zapomenuto a má vliv na další události a průběh jeho života. To je podmíněno nekonečnými paměťovými schopnostmi, které jak lze předpokládat, jsou obsaženy v potenciálu přírody a nemusíme o tom pochybovat. Vždyť i v současné počítačové technice se daří paměťovou kapacitu neustále rozšiřovat. Vyskytují se názory, že přenesením paměti na molekulární úroveň se tato stane v budoucnu prakticky rovněž nekonečnou. Teoreticky je ovšem možno uvažovat i o působení bytostí nebo bytosti vyššího řádu, simplifikovaně nazývané Bohem.

Schopnost udržování relativně konstantního prostředí se také uplatňuje ve vazbách dvou osob; v manželství, na podkladě mileneckých, pracovních, zájmových a dalších vztahů. Poněvadž duše má i kolektivní povahu, je vlastností také společenství na různých úrovních. Psychické vazby můžeme pozorovat v jakémkoliv shromáždění, u diváků na sportovním stadionu, rodinných a pracovních kolektivech, v zájmových spolcích, politických a náboženských seskupeních, různých organizacích, územních oblastech, národech a státních společenstvích

Impulsy vyvolávající výchylky ze základního ekvilibria
Relativně konstantní vyvážený stav bývá narušován oscilacemi emocí a psychických dějů. Vlivem těchto podnětů je ovlivněna úroveň rovnovážného stavu, která může být posunuta buďto směrem k oblasti dobra nebo zla. Nadměrné výkyvy mohou vést k vážnému narušení homeostázy, k jejímu dočasnému nebo trvalému zhroucení, ke kolizi systému, případně až ke smrti jedince.

Polohu úrovně hladiny ekvilibria ovlivňují impulsy, které lze zhruba rozdělit do dvou kategorií. Na jedné straně je to působení síly zla, chaosu, záporných prvků, lži, zrady, zmaru, dekadence, hříchů, zranění, nemocí, zkázy a smrti. Na druhé straně jsou v protikladu síly dobra, života, zdraví, jistoty, práva, pravdy, pořádku, poctivosti, spravedlnosti, věrnosti, souladu se společenským řádem a bezproblémovým chodem světa.

Stupeň homeostatické odezvy závisí na významnost impulsu vychylujícího rovnovážný stav. Záleží nejen na způsobu a intenzitě impulsu, ale i na velikosti a rozsahu jeho následků. Tak u manželské nebo partnerské vazby dvou osob může málo významná nevěra jedné osoby vyvolat těžkou psychickou depresi osoby druhé, končící třeba i sebevraždou. Zrada muže odcházejícího od rodiny, je závažná podle toho, jakého stupně a trvání jsou následky psychotraumatu, které utrpěly opuštěné děti a manželka. Přestupek zákona jedním ze členů rodiny ovlivní společenskou pozici a život ostatního rodinného kolektivu. Lež pronesená politickým pracovníkem může mít odezvu ve společenském uspořádání celé rozsáhlé oblasti. Následky korupce významné osoby nebo politika mívají ekonomickou odezvu v národním hospodářství, která někdy více než stonásobně přesáhne hodnotu korupčního obnosu.

Důležitá je také otázka morální interpretace každého jednání. Něco jiného znamená, jestliže se trestného činu dopustí soudce, sexuálního deliktu kněz, finančního podvodu ministr financí apod. Jiným způsobem je také nutno morálně hodnotit, jestliže má smrt člověka na svědomí lupič anebo voják v bitvě, i když v případě vojevůdce jde o smrt několika set lidí.

Interakce impulsů a posun hladiny ekvilibria
Byly jmenovány druhy vazeb od dvojic osob až po velké skupiny lidí. Může se stát, že v jedné z takových vazeb dojde u jednoho člena k podnětu patřícímu do kategorie zla nebo dobra u druhého k podnětu ve stejné nebo naopak v protilehlé oblasti. Vyrovnávací děje vstupují pak do interakcí a procesy se vzájemně ovlivňují v různém poměru, podle závažnosti příslušných komponent. Dochází k sumacím, interferenci až k integraci v nový celostní systém. To zapříčiňuje vlnitý či schodovitý průběh homeostatických dějů a celý jejich průběh může zpomalovat.

Podnět zla, který vyvolá daný subjekt ve směru k jinému jedinci nebo určitému kolektivu, naruší tedy psychickou rovnováhu. Průběh regulace pak může probíhat dvojím mechanismem. Buďto dojde k tomu, že zmnožením záporných impulsů se posune celá úroveň morálního ekvilibria tak, že se úroveň jeho hladiny zvýší směrem do oblasti zla. Tím se také vyvolávající subjekt zanoří do tohoto pásma, vliv zla se ho proto nějakým způsobem dotkne a na něj zapůsobí. Může to být ve sféře ekonomické, citových vztahů, sebeuplatnění, vzniku různých problémů, konfliktových situací, nehod, poruch zdravotního stavu od vegetativních projevů až po organické poruchy. To lze chápat z morálního hlediska jako potrestání.

Úroveň hladiny ekvilibria se může změnit i vlivem podnětů patřících k silám dobra. V tomto případě se základní rovnovážná hladina rovněž posune, avšak směrem do sféry dobra, čímž se i stimulující subjekt dostane do této oblasti a bude ovlivněn příznivý způsobem. Tím může být event. předchozí působení zla zmírněno. Podněty zla však většinou lavinovitě spouštějí mnohočetnou reakci negativních situací s rozsáhlými neblahými důsledky, k jejichž kompenzaci jeden podnět ze strany dobra nestačí. Zde je nutno připomenout pradávné lidské poznání, které vyjadřuje úsloví uvedené v prvé větě tohoto článku.

Lidové přísloví „Boží mlýny melou pomalu ale jistě“ se zřejmě zrodilo na základě životních zkušeností. Dá se vyjádřit jinými slovy, ale se stejným smyslem, použijeme-li místo Boží mlýny melou… výrazů K homeostáze dochází… Důvodem k tomu, že někdo zapochybuje o správnosti toho přísloví bývá okolnost, že k vyrovnávacímu mechanizmu často nedochází v bezprostřední souvislosti s dotyčným dějem, avšak až když se k tomu naskytne příležitost.

Finální řešení
Z uvedeného je zřejmé, že situace je zde velmi složitá a regulace mohou probíhat nedostačujícím způsobem. Vše se však změní, jakmile odpadnou případné překážky nebo vedlejší osobní vazby a jedinec je posuzován v ryzí čistotě. Toto nastává ve chvíli fyzické smrti. Můžeme říci, že tehdy nastává dokonalé finální dořešení homeostázy jedince v jeho psychické sféře.

Podobné představy a názory různých nábožensko-filozofických směrů
Ohlédneme-li se do minulosti, nemůžeme přehlédnout skutečnost, že se problémem odplaty zabývaly náboženské spisy téměř všech lidských společností. Myšlenky na toto téma, společné celému lidstvu, byly vždy vyjadřovány prostřednictvím téměř shodných archetypových představ.

Jeden z nejstarších mýtů pochází z egyptské Knihy mrtvých z doby 3. až 2. tisíciletí před našim letopočtem. Bohyně Maat, vážila srdce zemřelého s jeho skutky před přijetím do záhrobí. Spolu s Usirem a ostatními bohy rozhodovala o přijetí dotyčného do království mrtvých se šťastným posmrtným životem, nebo zda bude dán na pospas příšeře, připravené pozřít jeho duši. Arijský kněz Zarathustra hlásal, že podle toho, na čí stranu se člověk postaví při zápase mezi dobrem a zlem, bude po smrti souzena jeho duše. Buddhismus který v 6. až 4. století před n.l. přijal hinduistickou víru v Karmu, bral v úvahu souhrn všech činů člověka, které ho doprovází formou odměny nebo trestu do dalšího zrození při stěhování duší až k jeho očistění a dosažení konečného cíle, tzv. Nirvány. V 6. až 5. století před n.l. vznikla ve Staré Číně nábožensko-filozofická soustava Taoismus, který se později smísil s konfucionismem a buddhismem (Briggs 1997). Čínský vesmír udržovaly v rovnováze dvě vzájemně působící síly jin a jang, dva principy ve vzájemném protikladu, vzájemně spjaté, tvořící dokonalý kruh; dobro a zlo, život a smrt. Existovalo Čínské peklo, kterému se mohla duše vyhnout pouze životem bez hříchů. Židovské náboženství, judaismus, vytvořené palestinskými Židy během 1. tisíciletí před n.l., rovněž uznává posmrtné hodnocení člověka, ráj a peklo. Náboženství islám vzniklo počátkem 7. století. Jeho zakladatel Muhammad věřil v nesmrtelnost lidské duše, poslední soud s vážením dobrých a zlých skutků na miskách vah a rovněž v posmrtnou odměnu: ráj, nebe nebo peklo. Podobně je tomu v křesťanství, jehož zakladatelem byl Ježíš Kristus s mýtem bohočlověka.

Archeologické nálezy svědčí o důležitosti posmrtného života v představách Inků. Symbolika v chrámovém městě Palenqe, které bylo mocenským centrem Mayů v severních částech Peru, znázorňuje přechod živé duše člověka do oblasti smrti, představy nebe a podsvětí. Podobné představy nacházíme i v přírodních náboženstvích u lidských společenstev, žijících v dávných dobách. K těm je zřejmě přivedla jejich intuice. Nelze podcenit ani poznatky s tisíciletou tradicí, získané šamanskou technikou (Wesselman 1998).

Paralely Božího trůnu, ráje pekla a mnoha dalších pojmů a mytických postav se tedy nacházejí jak v bibli, tak v talmudu, koránu i ve starých arabských islámských náboženských dokumentech. Archetypy představ o posledním soudu jsou společné pro muslimskou, židovskou i křesťanskou víru (Islámská kniha mrtvých). V mnoha mýtech vystupují podobní démoni jako sluhové bohů nebo vládců podsvětí, většinou zosobňující síly zla a mající za úkol mučit duše hříšníků podle tíhy hříchů, které za svého života napáchali.

Mimořádní myslitelé, zakladatelé různých nábožensko-filozofických směrů, se možná zrodili z lidské podstaty náhodným genovým uspořádáním nebo vznikli podle nějakého inteligentního plánu, snad byli stvořeni bytostí vyššího řádu, Bohem, či zásahem mimozemské civilizace ovládající genové inženýrství. Tyto velké osobnosti, nezávisle na sobě ve všech světadílech, v rozsahu několika tisíciletí, uvažovali tedy v podstatě stejně a se stejnými závěry. To je možno považovat za důkaz pravdy. Odplata dobrem nebo potrestáním je výsledkem dokončení homeostatického vyrovnání v psychické oblasti ve chvíli smrti, kdy se případně dokončuje to, k čemuž třeba již částečně docházelo během života jedince.

Souhrn a závěry
Homeostatická regulace probíhá v celém ekosystému živé přírody, tedy i v oblasti psychiky. Cílem je dosáhnout určitého výchozího rovnovážného stavu, který je základem všech přírodních jevů. Potvrzují to historické poznatky z proběhlých přírodních událostí, katastrof, válek, politických změn, lidové zkušenosti a intuice primitivních lidských společenství. Probíhá jak ve sféře morální, společenské, sociální, politické, kulturní a nábožensko-filozofické.

Názory všech myslitelů, reprezentujících různé náboženské směry od daleké minulosti až po současnost, jsou si velmi podobné a shodují se v odměňování dobra a trestání zla. To je možno považovat za důkaz pravdy. Mechanismus homeostatické regulace v morální oblasti si vysvětlujeme tak, že záporné elementy lidského jednání zvýší úroveň hladiny morálního ekvilibria směrem do oblasti zla, do kterého se tím subjekt zanoří a to na něj nějak zapůsobí. Z našeho morálního aspektu to lze chápat jako odplatu, potrestání. Zlý čin může být vyvážen dobrými skutky jen částečně, poněvadž ještě stále přetrvává celý řetězec jeho neblahých následků.


zpět