Úvaha o vidění budoucnosti

Historie předvídání budoucnosti
Odvěkým přáním člověka je znát budoucnost, aby podle toho mohl usměrnit své jednání. Je třeba vzpomenout na nejznámější starověkou věštírnu, která byla asi od roku 1400 před naším letopočtem v Delfách. Nacházela se v centrální oblasti Řecka na jižních svazích hory Parnasu. Přicházely tam tisíce bohatých i chudých poutníků, aby se prostřednictvím věštkyně, nazývané kněžka Pythie, poradili s bohem Apollónem (bohem věšteb a umění) o otázkách finančních, politických, manželských problémech a podobně. Byla to většinou žena středního věku, která ve svatyni seděla na zlaté třínožce nad hlubokou puklinou v zemi a přiváděla se do transu žvýkáním vavřínových listů a vdechováním jedovatých vulkanických výparů stoupajících z pukliny. V extázi ze sebe vyrážela nesrozumitelné zvuky. Její stěží srozumitelnou odpověď interpretoval kněz, který ji nakonec ve zveršované podobě předal tazateli. Věštírna byla zrušena až v roce 385.

Božskou schopnost vidění do budoucnosti vyjadřuje i znázornění jednoho z hinduistických bohů, Šivy. Bývá zobrazován jednak jako čtyřruký, tančící v hořícím kruhu, symbolizující usmíření sil stvoření, zničení a znovuzrození, jindy jako asketa, který má tři oči, z nichž tím uprostřed čela vidí do budoucnosti (Briggs 1997). Je zde zajímavá souvislost s umístěním třetího oka v místě čelní čakry. K té se váže řada zajímavých informací. Říká se o ní, že je to oko, které vidí dál než „klasické lidské oči“, protože tato čakra je prý sídlem jasnovideckých schopností (Mayer 2002).

Z keltských mýtů jsou známá Merlinova proroctví. Kouzelník Merlin, byl v zásadě welšský či skotský prorok. Jeho proroctví jsou uložena v knize, kterou napsal Geoffrey z Monmouthu v polovině dvanáctého století a v mistrovské biografii Merlina (Stewart 1997).

Nutno připomenout pravděpodobně nejslavnějšího jasnovidce všech dob s obrovitým prorockým dílem, Michaela de Notre Dame, nazývaného Nostradamus, žijícího v 16. století. O jeho schopnostech jsou věrohodné zprávy. Předpověděl např. smrt krále Jindřicha II. při turnaji v souboji s velitelem Skotské gardy Gabrielem de Lorges, hrabětem z Montgomery. Stejně tak věděl o své vlastní smrti. Jeho proroctví byla však často mnohoznačná a kvůli stálému ohrožení inkvizicemi, šifrovaná. Proto lze jeho dílo obtížně hodnotit (Farkas 1993).

Je nepřehledné množství jasnovidců, vizionářů, věštců a proroků, z nichž někteří jsou šarlatáni. Na druhé straně jsou však jedinci, kteří své vize potlačují, protože jsou z nich vylekáni.

Očekávání budoucích událostí s dějovými souvislostmi a detailními scénami z budoucnosti jsou většinou možná za mimořádného stavu vědomí

Lze toho dosáhnout různými praktikami.

Halucinogeny
Jsou nejpoužívanější prostředky pro navození mimořádného stavu vědomí, umožňující snadnější vybavování jasnovideckých vizí. Ti, kdo je vyzkoušeli, tvrdí, že vyvolávají iluze, halucinace, jakoby rozpínají duši a navozují transcendentní zkušenosti. Nevýhodou je však jejich někdy nepředvídatelný účinek.

Halucinogeny byly bohatě využívány v dávné minulosti. Zmínky o nich nalézáme již v indické náboženské literatuře staré 3500 let. Šlo pravděpodobně o muchomůrku červenou (Amanita muscaria) a účinek látky muskarinu, která však bohužel navíc paralyzovala oběhový cévní systém. U starých Mayů byly posvátnými houbami lysohlávky, obsahující psylocibin. Aztékové používali k rituálním účelům sušené plodnice malého nenápadného kaktusu (český název ježunka Wiliamsova), obsahující meskalin. Nejznámější halucinogen je diethylamid kyseliny lysergové známý jako LSD-25. Ten bývá terapeuticky používán i v psychiatrii a také při zkoumání transcendentních jevů (Grof 1997).

Halucinogenní jsou také ropuchy, u nás ropucha zelená a obecná. Jsou zdrojem bufoteninu se silným halucinogenním účinkem. Olizování žab, které je dnes novinkou ve světě drog, je vlastně konzumací této drogy. Zde spočívá také vysvětlení pohádkového motivu, že se žába mění po polibku v prince či princeznu, poněvadž halucinace může ten dojem způsobit (Patočka 2007).

Vidění budoucnosti se několikrát objevilo v hypnotickém spánku u medií při pokusech Břetislava Kafky (Kafka 1999).

Mimořádného stavu mysli lze dosáhnout i cestou své vlastní vůle (Wesselman 1998).

Jasnovidectví je však možné i za normálního stavu vědomí (Mayer 2002, Hydeová 2001). Vyskytuje se však jen u některých disponovaných jedinců.

Zvláštní kapitolu o vidění do budoucnosti tvoří zvířata
Jsou známé historky o tom, jak krysy opouštějí zdánlivě bezpečnou loď, která pak ztroskotá. Myši, ptáci a hmyz opouštějí domy ještě předtím, než je postihne požár, zřícení nebo zatopení. Již několik týdnů před zemětřesením vzniká panika mezi zvířaty, které se snaží z oblasti utéci. Hadi se budí ze zimního spánku a opouštějí své úkryty před blížícím se zemětřesením, i když seizmologové zaznamenávají jen banální chvění země. V Kalifornii, živly sužovaném státě, sledují obyvatelé chování svých kanárků a andulek. Pokud nápadně ztichnou, bude v jejich oblasti asi zle. V Japonsku se dříve pěstovaly rybky, které svým chováním ohlašovaly zemětřesení.

Blížící se přírodní katastrofu vnímá většina živých organismů, od hmyzu až po obří savce. Na pobřeží jihovýchodní Asie v roce 2004 před příchodem tsunami se dala na útěk do bezpečí ve vyšších polohách řada zvířat, také sloni, kteří cestou zvedali choboty a troubili. Při záplavách v naší zemi roku 2005, vylézali plži po zdech domů až nad hranici, kam později dosahovala hladina vody.

Je známý případ kocoura v jednom z hospiců, který s neuvěřitelnou pravidelností dvě hodiny před smrtí každého nemocného, vskočil k němu do postele a zahříval ho svým tělem. Někdy se stává, že pes varuje svého pána před blížícím se epileptickým záchvatem. Podle lidových tradic se tvrdí, že psi vyjí nejen, když někdo z blízkých zemře, ale i když má zemřít (Vondráček 1972).

Má rodina byla svědkem, že náš mazlíček hladkosrstý jezevčík, byl mne připraven uvítat u dveří do bytu již v době, kdy jsem při návratu z práce teprve vystupoval z prostředků hromadné dopravy na zastávce vzdálené kolem 400 m.

Pokud se blíží bouřka, změní se nebo ustanou včelí tanečky při vchodu do úlu. Létající hmyz ví, že přijde déšť, a létá proto poblíž země. Vlaštovky, které jej loví, létají proto v té době nízko nad zemí. Tažní ptáci uskutečňují svůj odlet nebo přílet podle toho, jaké bude počasí v příštím blízkém období.

Uvedené příklady potvrzují schopnost většiny živých organismů nahlížet do budoucnosti. U člověka se však tato vlastnost běžně neprojevuje. Na základě svých smyslových poznání spočívajících na principu kauzality, může získat pouze nižší úroveň předvídání. Taková vědění předem nebo tušení, která nejsou ve skutečnosti jasnovidecká, bývají někdy dokonce triviální.

V mimořádných stavech vědomí a někdy dokonce i v běžném životě je možné zažít jasná očekávání budoucích událostí i s detailními scénami.

Není pochyb o tom, že předvídání událostí a jasnovidnost existují (Grof 1993).

Odkud se berou představy budoucnosti?
Otázku nám mohou pomoci řešit poznatky o kolektivním nevědomí, kdy faktor vědomí a faktor nevědomí tvoří jednu psychickou funkci (Jung 1923) nebo o transpersonální extenzi vědomí, charakterizované transcendencí časových bariér a překračující hranice prostorů (Grof 1993). A. Einstein se vyjádřil, že rozlišení mezi minulostí, přítomností a budoucností je nutno chápat jako iluzi. Spíše nežli jako železniční trať zužující se do dálky v obou směrech (do minulosti a do budoucnosti), můžeme si představit čas a své vědomí jako nekonečné moře, jehož každé kapky můžeme okamžitě dosáhnout bez ohledu na to, kde se nacházíme.

Nastavení směru lidského myšlení
Okolnost, že minulost a budoucnost se stýká v jednom bodě, připomněl u nás Vondráček (Vondráček 1972). Přítomnost je jen jediný bod a něco jako přítomnost tedy neexistuje. Je pouze minulost a budoucnost. Na cokoliv se podíváme, vidíme jen jaké to bylo v onom okamžiku několika milisekund.

Lidské myšlení je nastaveno tak, že běh času od bodu vyznačujícího přítomnost, určujeme podle směru pohybu hodinových ručiček, tedy ve směru, jak jsme zvyklí číst texty v evropských jazycích: doprava probíhá budoucnost, vlevo zůstává minulost. Žijeme tedy do budoucnosti. Je to však pravda? Žádný důkaz pro to neexistuje. Docela jinak vyhlíží situace, když sledujeme postup času opačným směrem. Doprava půjdeme do minulosti, vlevo zůstává budoucnost. Můžeme stejně dobře tvrdit, že žijeme do minulosti. Příklad uvedu z denního života. Člověk po ranní snídani odchází do práce a zamyká za sebou dveře. Vzhledem ke snídani je zamykání bytu děj v minulosti. Po práci se vrací domů, což je v porovnání se snídaní vzdálenější minulost. Po dvou letech odjede na zahraniční dovolenou, což je vzhledem k ději, započatému uvedenou snídaní, vzdálená minulost. Odváží se tedy někdo tvrdit, že nežil do minulosti? Ortodoxnímu pojetí, že žijeme do budoucnosti, se proto stejně dobře může rovnat názor žití do minulosti a možná, že je správnější. Podle něj budeme postupovat při dalším rozvíjení naší úvahy.

Vzpomeňme si na uvedené chování zvířat a všech živých tvorů, nasvědčující tomu, že mají jasnozřivé schopnosti a dovedou v některých situacích předvídat budoucnost. Musí u nich existovat mechanismus, který by v potřebnou dobu dokázal obrátit právě uvedený směr myšlení do minulosti opačným směrem, tj. do budoucnosti. Obrácení směrovky času by tedy vedlo k odvrácení nebezpečí blížícího se ke zvířeti, případně až k záchraně jeho života. Spuštění takového hypotetického mechanismu je ovšem další otázkou.

Podle jiné hypotézy není u zvířat a ostatních živých tvorů směr myšlení diferencován. Na monitoru zvířecího vědomí probíhají současně dva obrazy. Jeden z právě probíhajícího děje a vedla něj obraz budoucnosti. Nebo je možné, že se oba obrazy nějakým způsobem navzájem prolínají. Takové opatření by bylo vzhledem k potřebám a životu dotyčného živého organismu nejprospěšnější.

Poznatky astrofyziky a teorie relativy
Existuje však i další verze hypotézy jasnozřivosti pomocí nazírání na směr průběhu času. Víme, že rychlost světla ve vakuu je 300 000 km/s. Není důvod se domnívat, že neexistují rychlosti i několikanásobně vyšší. Tak tomu může být u rychlosti myšlenky, ať již by se jednalo o nějaké vlnění nebo pohyb korpuskulárních částic, tzv. tachyonů. V takovém případě by se čas podle Einsteinovy teorie relativity nějakým způsobem měnil, poněvadž chod času je závislý na rostoucí rychlosti (Einstein 2005). Bohužel se zatím neví, k jakým změnám dochází při rychlostech vyšších, nežli je rychlost světla. Je však možno usuzovat, že dráha takové kvazienergie přenášející myšlenku by se ve tvaru nějaké křivky vracela zpět k výchozímu bodu, poněvadž Einstein předpokládal zakřivení času a vzdálenosti (Einstein 2005). Výpočty ukázaly, že by náš svět při rovnoměrně rozdělené hmotě musel být sférický, po případě eliptický. Jelikož hmota je ve skutečnosti rozdělena částečně nepravidelně, chová se skutečný svět v jednotlivostech poněkud nesféricky, kvazisféricky. Je možno pochybovat o nekonečnosti našeho prostoru, co předpokládala neuklidovská geometrie (Riemann, Helmholtz, Poincaré). Podle Einsteina je svět nutně konečný (Einstein 2005). Tak by dráha myšlenky probíhající podle nějaké okružní křivky (sférické popř. eliptické) musela dospět zpátky k výchozímu bodu vyznačujícímu přítomnost, a to z opačné strany nežli ze které odstartovala, tedy přes budoucnost. To by mohlo být dalším vysvětlením vidění budoucnosti a jasnozřivosti.

Uvádí se také, že tachyony, pokud opravdu existují, mají tu vlastnost, že se v čase pohybují zpět (Farkas 1993). Za nadsvětelných rychlostí by to bylo teoreticky možné. Může to však být i mylný názor, který vznikl ze shora právě popsané skutečnosti, že dráha uvedené myšlenkové energie přechází z bodu přítomnosti přes minulost v určitém okruhu nazpět k výchozímu bodu z opačné strany, tedy přes budoucnost. Tím by mohl vzniknout dojem, že se tachyony pohybují zpět.

Vědecké astrofyzikální výzkumy vedly k překvapujícím zjištěním. V Einsteinově teorii relativity není na příklad prostor trojrozměrný, čas není jednosměrný, prostor a čas nejsou oddělené jednotky a jsou integrovány do tak zvaného „časoprostoru“. Hmota se stává vzájemně zaměnitelnou s energií. Zdánlivě tuhá tělesa při rychlostech blížících se rychlosti světla mění rozměry, předměty ve směru pohybu se zkracují a současně nabývají na hmotnosti. Tyto změny rostou s přibývající rychlostí. Mění se chod času, čas plyne pomaleji a mezi časem a rychlostí signálu je v tomto smyslu nezrušitelný stav (Einstein 2005).

Podle nových názorů se na vědomí pohlíží jako na integrální součást celé vesmírné struktury, neomezující se jen na činnost naší mysli. Vesmír je nekonečně složitým systémem vibračních jevů, nikoliv seskupením newtonovských objektů. Tyto vibrační systémy mají vlastnosti, o jakých se dřívější mechanistické vědě ani nesnilo, mimo jiných také v oblasti transpersonálního přenosu vědomí.

Rovněž C.G. Jung nechápal transpersonální přenos zážitků jako přenos energie z budoucnosti do minulosti, ani jako okultní dění, nýbrž jako „nekauzalitu mimo oblast časoprostoru“. Nejednalo by se tedy o komunikaci pomocí dosud neznámých prostředků nebo kanálů. V úvahu by však mohly být brány jevy, nalézající se mezi vědomím a hmotou, které Jung označoval jako „psychoidní“. Vědomí a hmota ostatně nepředstavují dvě oddělené oblasti, ale jsou v určité souhře (Grof 2004).

Proč se vidění budoucnosti vyskytuje u lidí výjimečně
Zůstává otevřenou otázka, proč u zvířat a dalších živých tvorů je předvídání událostí většinou běžnou záležitostí, zatímco se u lidí vyskytuje výjimečně, jen za určitých okolností. Všichni živočichové včetně člověka, byli pravděpodobně při svém zrodu nadáni schopností nahlížet do budoucnosti, která jim usnadňovala přežití a ochránila je od všech nástrah a vymírání. Na rozdíl od zvířat a ostatních živých organismů však lidé disponují rozumovou kapacitou. Nedošlo tedy u nich k selekčnímu tlaku, a proto vidění budoucnosti a jasnozřivost rudimentovala, poněvadž byla nahrazena výhodnějšími mentálními schopnostmi. Ostatní živí tvorové, se svými malými rozumovými schopnostmi, by však nedokázali bojovat proti hladomoru, dravcům a nástrahám přírody. Z toho důvodu jim schopnost vidění budoucnosti zůstala jako ochranné opatření. U některých druhů možná dokonce zesílila. Avšak ani u zvířat není vyloučena možnost, že vlivem změněného vlivu prostředí ve kterém žijí, může v budoucnu tato jejich mimořádně příznivá vlastnost zeslábnout nebo i zaniknout.

Souhrn a závěry
Všechny živé organismy byly při svém vzniku nadány schopností vidět do budoucnosti, aby se zvýšila šance na jejich přežití. U člověka obdařeného rozumem byl význam této vlastnosti odsunut do pozadí, poněvadž oproti jasnovidnosti, měly lidské mentální schopnosti řadu výhod. Schopnost vidění budoucnosti ztrácela na významu a postupně se zmenšila a až na řídké výjimky rudimentovala. Pro ostatní tvory však byla podmínkou k zachování života.

Předvídání budoucnosti a jasnovidectví má v dějinách lidstva dlouhou tradici.

Velké poznatky z výzkumů astrofyziky na počátku dvacátého století našeho letopočtu a stanovení teorie relativity vedly k názorům, že prostor a čas nejsou oddělené jednotky, čas není jednosměrný a prostor třírozměrný. Rozlišení mezi minulostí, přítomností a budoucností je možno brát jako iluzi.

Hypotéza o postupu času směrem do minulosti problém jasnozřivosti do určité míry konkretizuje a zčásti simplifikuje, aniž by byl porušen soulad s novým pojetím fyziky a psychologie. Názor o transpersonální extenzi prožitků překonávající bariéry času, může být rovněž jedna z cest k pochopení jasnovidectví.


zpět